Expedice Z101: Cesta na střechu Afriky
Cesta na vrchol Afriky začala už v Česku během příprav, kdy jsem podlehl přesvědčení, že bez dokonalé fyzičky nemůžu africký majestát dobýt, takže jsem čtvrt roku chodil s dusítkem na tváři čtyři kilometry do kopce a z další čtyři z kopce.
Pečlivá příprava na výstup
Kolemjdoucí v Plzni jsem děsil, protože si mysleli, že jsem se buď zbláznil, nebo se šíří nová vlna covidu, které lze čelit pouze plastovou ochranou.
Plíce mě bolely, když jsem ve 30 °C šlapal plzeňskými ulice a věřil, že moje příprava je ke zdolání nejvyššího vrcholu Afriky optimální. Přesvědčení, že lepší trpět teď než v nadmořské výšce nad 5 000 m.n.m., mě dohnalo k tomu, že na konci přípravy jsem přidušený nechodil, ale doslova běhal!
Co zařídit před cestou
Samotný výstup na vrchol je na první místě administrativa, protože potřebujete sehnat akreditovanou cestovku, která výstup zprostředkuje. Vláda Tanzanie pochopitelně chce na jedné z největších afrických atrakcí vydělávat, co to jde, takže i při ořezání všech zbytných nákladů se pohybujeme kolem 2 000 USD na osobu, a to stále nepočítáme povinný bakšiš pro nosiče, kteří z oficiální částky nemají vůbec nic a spoléhají na to, kdo jim co dá. To jen pro kontext, aby si Evropan nemyslel, že Afrika je levná a že z povinných poplatků má řadový zaměstnanec nějaký profit.
Jsme v zemi, která se o své lidi nedokáže postarat, takže každý, kdo chce vylézt na kopec, musí platit za nosiče, kuchaře a průvodce. Dohromady navíc cca 250 USD na osobu. Na druhou stranu pokud umíte aspoň trochu anglicky, nepotřebujete nikoho, kdo by vám výšlap zprostředkovával a docela dobře se obejdete bez českého či místního prostředníka, který vydělává na vaší neznalosti a bojácnosti. Tím trochu ušetříte. Aspoň někde.
K tomu ještě potřebujete speciální pojištění pro extrémní sportovní aktivity, které z českých pojišťoven online nezprostředkovává prakticky nikdo, takže se stávám na dálku oficiálním horolezcem s ročním členstvím a kartičkou, která v úřednici zařizující trek (a která na něm osobně nikdy nebyla) vyvolá pocit, že jsem profesionál. Já ovšem horal nejsem, chodit do kopců mě nebaví a vidina toho, že šlapu týden krajinou mě spíše naplňuje zoufalstvím.
Masová turistika
Hanzelka a Zikmund se na vrchol Kilimandžára dostali přesně před 76 lety a já vnímám jako svou povinnost tento výstup zopakovat, ať to stojí, co stojí. A to doslova. Na vrchol vede několik tras a já volím stejnou jako mí předchůdci.
Původně jsem chtěl jít sám, ale chvíli před výšlapem jsem zjistil, že i tam bych musel platit nosiče, kuchaře a průvodce a jen by se náklady nerozdělily mezi všechny trekaře, ale vše by šlo z mé kapsy.
Skupinku tedy tvořím já, čtyři Chorvati, dva Američané, Rus a Kanaďanka, kteří se na cestu poctivě připravovali, aby se během výstupu ukázalo, že připraveni nejsou. K tomu 15 (!) lidí tvořících doprovod a já si připadám jako na pouti. Masová turistika vypadá přesně takto.
Outdoorové vybavení, poslední vážení. Každý máme limit 15 kilo plus vlastní expediční batoh a ten můj ukazuje 15,5 kilo. Vím přesně, co je toho půl kila navíc nebo přesněji půl litru navíc, ale nehodlám ustoupit. Čeká nás šest dní výstupu a sestupu s různě dlouhými přestávkami v chatkách, které poskytují zázemí amatérským horalům toužícím splnit si svůj sen.
Kuchař ráno a večer nosí horký čaj či kávu, přesněji instantní kávu, o jejíž kvalitě je možné pochybovat. V kombinaci s tanzanskou stravou se nespí zrovna lehce, zato se hodně lehce vstává, protože kyselá káva dělá své a ještě, že se můj péřový spacák dobře rozepíná, protože doslova běžím.
Cesta na vrchol
Moje fyzická konstituce a příprava způsobují, že se mé plíce pohybují kolem 97% saturace při tepovce 65-70 tepů za minutu a moje výstupová rychlost by měla být kolem 5-6 km/hod. Ostatní však navzdory ročním přípravám jsou schopni udržovat rychlost zhruba poloviční, takže doslova trpím a co zhruba tři minuty se dívám na hodinky. Doufám, že postupující nadmořská výška mi vezme síly a já zapadnu do kolektivu. To se nestane až do vrcholu.
Jedna dáma se snaží být všude první, takže má v klidu tepovku kolem 100 a s tím, jak stoupáme výš a výš, dáma víc a víc zvrací. Tím je zbytek ochuzen o jakékoliv pauzy, protože všichni dávají pozor na zvracející dámu, jež vyžaduje pozornost většinu nosičů.
Když dosáhneme vrcholu Kibo ve výšce 4 700 metrů, moje tělo dá jasný signál - nebudeš spát - bojím se! Je tady o 35 % méně kyslíku, než tam, kde lidé běžně žijí, což mozek pozná a vydává tělu jasné pokyny.
Po zkušenosti z výstupu na Mount Kenya jsem už věděl, že přesně tohle přijde a nemá smysl se tomu bránit. Prostě nebudu spát a konečně během cesty Afrikou to je už taková norma a rčení “vyspíš se v hrobě” získává během expedice nečekaně reálný základ.
Čeká nás posledních sedm hodin a přesně v 7:05 místního času dorazíme na vrchol! Na tři dny přesně po 76 letech zvedám vlajku České republiky, Klubu Hanzelky a Zikmunda a … hrabu v batohu a vytahuju půl kilovou nadváhu, která způsobovala šerpům vrásky.
Čeká mě plechovka Plzně! Nemyslím, že bych byl přehnaně melancholický nebo přecitlivělý, ale tady na vrcholu jsem pocítil hrnost a radost z toho všeho, jediné, co jsem necítil, byl pocit, že jsem dobyl vrchol Afriky. Myslím, že to je známka toho, jak vnímám osobní cíle.
Návrat zpět
Z povolených 20 minut na vrcholu je hodina, k tomu pivo a několik hodin bez vody a jídla, takže po cestě dolů cítím lehkou nevolnost, kterou přemůžu čokoládou.
Musím přiznat, že se těším do tábora, kde si dám sprchu, protože šest dní bez vody je i na mě dost.
Myslím na teplou vodu celou cestu dolů do základního tábora, kde čeká autobus, kterým jedeme zpět do hotelu.
Co čert nechtěl, postavil se mi do cesty bar. A u baru vidím kluky Chorvaty, takže si říkáme, že si dáme jednu whisky a jdeme spát.
Když nám barman oznámil, že dolévá třetí láhev a další už nemá a pivo došlo před hodinou, šel jsem si dát tu sprchu. U snídaně se sešlo několik horolezců zničených výškovou nemocí a několik Slovanů s kocovinou, které hřál pocit ze zdolání kopce, jehož název nebyli schopni vyslovit.
Na našem blogu se ještě dozvíš:
Více fotografií:
