Na východ do vod Rudého moře

Na cestě do Port Súdánu

Cesta na východ představuje hlavní obchodní spojnici mezi pobřežím a vnitrozemím a jeji fungování je klíčem pro zajištění prosperity celé země. V současnosti platí, že cesta je pravidelně blokována v důsledku vnitropolitické situace a my vlastně nevíme, do čeho jedeme.

Ve městě Shendi, které leží na trase, si uvědomujeme, jak se mění ráz okolí, auta postupně nahrazují velbloudi, podél silnice postávají kluci s kanystry a domky jsou z nepálených cihel.

Za 13 hodin cesty napočítáme kolem 50 barikád, které byly v nedávné době postaveny a zase zbořeny. Nespočet kontrol způsobí, že se nám nedaří naplnit hned první cíl, a sice dorazit do místa určení za světla, takže dojezd do hotýlku probíhá za za svitu problikávající navigace.

Vítá nás hotýlek, který ke snídani nabízí těstoviny s kečupem, granulovanou kávu z hrnečku, který nikdo nikdy nemyl a neuvěřitelné množství hmyzu. S láskou vzpomínáme na gekony v našem chartúmském bytě, kteří se pečlivě zasazují o likvidaci všeho létajícího.

Během následujících nocí se ukazuje, že situace s hmyzem, na který nefunguje ani repelent, je skutečně neúnosná, a tak si Tomáš vzpomene na radu svého dědečka:

Rada se v praxi osvědčí, ovšem nikterak to neřeší situaci s komáry, kterých v jednu chvíli na ruce přistane dvacet.

Město Port Súdánu

Největší súdánský přístav byl postaven Brity na počátku 20. století a dnes je klíčovým obchodním uzlem, bez kterého ekonomika třetí největší africké země povážlivě skomírá.

Samotný přístav ovšem spíše připomíná překladiště než-li moderní dopravní “hub” a stejně tak vlakové nádraží, kam vede železnice z Chartúmu. To svým charakter spíše připomíná nádraží v Česku před modernizací a my se dozvídáme, že vlaky sem z hlavního města přijíždění v nepravidelných intervalech.

Celá oblast súdánského pobřeží je obývána Beji, což je kmen žijící v zásadě nomádským způsobem života, ale v prostředí moderní společnosti.

V praxi to vypadá tak, že Bejové ve svém životě nereflektují existenci žádných hranic a volně se pohybují napříč prostorem podle toho, kde aktuálně je to pro ně nejlepší.

Na trhu

Povahu jejich bytí jdeme prozkoumat na místní trh, kde objevujeme muže ve sněhově bílých galábijích, kolem kterých postávají velbloudi s překrásně zdobenými sedly. Zatímco my jsme zvyklý dávat svůj status najevo autem, tady o něm rozhoduje velbloud. A to není všechno.

Symbolem Bejů je jambie, zahnutý nůž, který se do oblasti Súdánu dostal z Jemenu a který všichni muži starší 14 let nosí za páskem, pečlivě ukrytý pod galábií. Vedle jambie můžeme u mužů vidět překrásné meče, které naopak nosí zcela viditelně a jejich vlastnictvím se chlubí.

Meče vznikají z toho, co je k dispozici. Na pochvu se využívají kůže z koz a velbloudů, na střenku vysušené dřevo akácie a na čepel recyklované železo, které se posbírá všude možně. Zdobení je ze stříbra s příměsí cínu, protože přece jen třeba šetřit a s prostředky nakládat efektivně.

Příchod turistů způsobuje mezi trhovci šok, který se snaží využít k prodeji všeho možného. Nelze je jim divit, protože utržené prostředky slouží k zajištění potřeb celé široké rodiny.

Pod vodou

Sehnali jsme průvodce zajišťujícího potápěčské výlety. O tři hodiny později, než bylo původně smluveno, vyrážíme na první ze série ponorů, na které v životě nezapomeneme.

První překvapení přichází, když zjistíme, že do pronajté lodě teče voda. Po pár metrech tedy měníme čluny a vydáváme se na otevřené moře, na kterém zjistíme, že ze zajištěného vybavení fungují akorát ploutve a kámen, který Tomáš musí mít na část ponoru v ruce, protože se v přístavu nepodařilo sehnat dostatečný počet závaží pro 90kilového muže.

Ten mimochodem získává přezdívku Zlatan na počest Zlatana Ibrahimoviče.Náš buddy jménem Sudani je milý kluk, který umí zadržet dech na několik minut, ovšem nikdy nepodstoupil potápěčský výcvik, takže pod vodou nastávají situace, o kterých je lepší pomlčet. To, co však je možné vidět pod hladinou, je dechberoucí. 

Více příběhů od Expedice Z101:

IG: @expedice_z101