Michal na pěším tripu GR221 po Mallorce | HUSKY EU
Michal na pěším tripu GR221 po Mallorce

Je skoro půlnoc, sedím naproti Kristýnce a dostávám otázku, se kterou se moje mysl snaží nějak důstojně vypořádat. „To nedám“, říkám si tak nějak v duchu pro sebe. Ale decentně navýšená hladina alkoholu v mé krvi způsobí, že říkám „oukej“, já to chci zažít. 

Páteční podvečer, o několik týdnů později. 

Stojím v obývacím pokoji a snažím se rozluštit rovnici o pětasedmdesáti neznámých – rozuměj - jak dostat všechny ty krámy do krosny. Potřebuju všechno, stejně tam umřu, ale co kdyby, tohle se bude hodit, tohle taky, tamto kdyby náhodou. Sebral jsem všechny zbytky mé hrdosti, zahodil je daleko od sebe a zkusil oslovit pár cestovatelů, jestli mi na to kouknou. A už to lítalo vzduchem – stativ, stabilizace, na co tolik trik – stejně budeš od začátku smrdět jak bolavá noha. 

Je sobota, krátce po poledni a společně s Kristýnkou dosedáme na ranvej letiště v Palma de Mallorca. První, co se mi honí hlavou, je vedro – proboha, jako jestli bude takhle, tak se trhnu od party a jdu ležet k moři, protože to se nedá vydržet ani když stojíš a nic neděláš, natož s „plnou polní“ a šťrádujíc si to vysoko do hor.

Se zbytkem výpravy se máme sejít kdesi v centru města, což se může zdát jako banalita, ale po několika desítkách minut bloudění po rozžhavených ulicích to už taková bžunda není. 

Máme je

Kiki, Igor, Michal, Míša, Pavel, Danča. Tak tohle bude teď na dalších pár dní moje rodina. Na první pohled ostřílení cestovatelé, kteří mají za sebou nejeden trek. No fajn, umřu - ale dneska to ještě nebude (doufám).

V parku v centru dáváme pár rychlých seznamovacích frází, nějaké to španělské pivko, kupujeme zásoby vody a jídla a za několik málo okamžiků už sedíme v autobusu který si to peláší směr Esporles, město - které bude naších výchozím bodem.

GR221

Tak tento směr si teď budeme hlídat, tak se totiž jmenuje naše trasa, která nás má dovést až do Port de Pollenca. Je asi pět hodin odpoledne, když opouštíme Esporles a vydáváme se na první část trasy s jediným cílem, najít si místo na spaní. Bohužel, co se nestalo, nikde nic nebylo a slunce nám mezitím dalo dobrou noc. Po několika kilometrech nepříjemného stoupání nacházíme v lese rovný flek – tady to bude dneska naše. První rozhodnutí padlo i díky únavě a jistému pocitu vzrušení na spaní pod širákem, ale brouk velikosti pivního tácku, který se prošel Kristýnce přes karimatku jasně rozhodl, že dneska se postaví stan. A to bylo vlastně poprvé a naposledy. 

Neděle

Dneska nás čeká cesta do města jménem Valldemossa, kde doplníme zásoby jídla, pití a v mém případě hlavně cukrů! Teď to trochu bolelo, ale jsme nahoře, na místě, které bere dech. Vrchol jménem Puig Gros. Přicházíme krátce před západem slunce. Na obloze se začíná odehrávat koncert a my máme lístky do první řady. Utírám slinu a jdeme hledat místo, kde dneska přenocujeme. V žilách mi koluje dosud nepoznané vzrušení, tohle je ONO, už teď to miluju. Nespoutaná krajina, scenérie jako z televize a já. Ráno se budím krátce před rozbřeskem a uháním na nějaký vyvýšený bod, zkusit zachytit tu krásu, která se právě odehrává.

Pondělí

Kolena, sorry jako. Sestupujeme z hor, cca tisíc výškových metrů. Dnes je naším cílem město Deiá, kde máme doplnit zásoby a vyrazit k moooořiiiiii!!!!! Tak jo, říkám si – hele asi devět kilometrů, to bude pohoda. Ehm, takže po asi šesti hodinách totálního masakru přicházíme do onoho města, já vidím všechny svaté a v prvním obchodě kupuji láhev Coca Coly, kterou jdu platit téměř prázdnou. Paní prodavačka ale při pohledu na mě vše pochopila a ušetřila mě zbytečných dotazů. Stejně bych jí toho moc neřekl. Po dvou a půl minutách se do obchodu vracím a kupuji ještě jednu Colu, tři sladká piva a jeden Red Bull. Za pár minut už nic nemám. CUUUKRRRR!!!!!


Jdeme k moři

Hele jako ten pocit, když ze sebe sundáš krosnu a vlezeš do vody, to si musíš zažít. Stav podobný nirváně. V moři trávím většinu času a když dojde na otázku, kde že to dneska budeme spát, napadne nás, co to zkusit přímo tady pod skalou na pláži? Ty bláho! Tohle je něco – pohled z ložnice, který by Ti záviděl kdejaký milionář.

Pokračování příště...

Článek sepsal Michal Petrů

 

 


We care about your privacy

HUSKY CZ, s.r.o. they need your consent to the use of cookies so that they can better customize the website for you and make it easier to use. By clicking the "I agree" button, you agree to save cookies in your browser, thanks to which you can use the website's potential to the fullest. Details can be found on the page "Information about cookies".