A tak konečně uvítám tuto změnu, kdy sice dobroběžka způsobuje na silnici zájem, ale už né tak veliký, protože jsou lidé z Laosu trochu ostýchaví - uchechtnou se, zamávají vám sami od sebe a ti dospělí pak ryhle zmizí.
Od té doby, co jsem vstoupil do této země, každý den prší. Dokonce bych podle toho mohl řídit i hodinky. Vlastně hodinky já nemám, přijde mi to jako absolutně zbytečná věc, ostatně všiml jsem si, že všude kde jsem byl, lidé hodinky nenosí. Oni prostě neřeší čas, je jedno, jestli jste v Bangladéši, v Nepálu nebo Laosu, pojem času je tady úplně jiný, než ho vnímáme my lidé ze západního světa. My jsme zvyklí se stále za něčím hnát, hromadit štěstí na jednom místě a tady v těch zemích, zvlášť na vesnicích, to funguje opačně.
Pot mi stéká po řídítkách, je dusno a 40 stupňů a já mám pocit, že tohle pekelné horko snad nikdy neskončí. Přede mnou se táhne dlouhá zatáčka, která se mění v táhlou stoupající dálnici až někam na vrchol té hory. Achjo, už zase. Zase hory. Mám to vůbec zapotřebí? Ale jo Marku máš.
Citím, jak na mě v tom vedru dopadají kapky deště, zvedám hlavu a nad sebou vidím obrovský černý mrak, ze kterého se spouští provazce vody. V tu chvíli je ze 40 stupňů 26 a cítím aspoň na chvilku vysvobození. Dočasně, protože během pěti minut jsem totálně promočený a pro změnu je mi zase zima. Ale to vše k tomu patří, jen už to takto jedu čtvrtý měsíc, a tak citím mnohem větší únavu.
