V Laosu, kde začala tahle má druhá etapa Asií, jsem si v horách během vytrvalého deště myslel, že sem ani nedojedu. A teď jsem moc rád za to, že jsem tady.
Je to pro mne mentální vítězství, ale vím že skutečný cíl je o tisíce kiláků dál. Přesto konečně nějaká změna. Už mi to v těch kopcích přišlo nekonečný.
Druhý den zvedám kotvy, v plánu mám dostat se do města Hue, kam se skutecně přijíždím po dlouhých devíti hodinách a 85 kilometrech. Seznamuji se s novým fenoménem - vítr a také zjišťuji, že všichni ty lidi tady jsou fakt veselí. Nejen děti mě zdraví, ale i dospěláci. A chtějí si povídat. Mám to tu opravdu rád.
Když k tomu přičtu nádhernou krajinu, Bangladéš má co dělat, aby se udržela na mém prvním místě hned za Kolumbií. Musím teď jet podél pobřeží, abych se dostal do 1000 km vzdálené Kambodži. Bude to ještě zábava.
Procházím se po pláži, přemýšlím, jsem zcela sám. Každý den se udržuji sám se sebou. Po tak dlouhé době vám ta samota možná tak ani nepříjde, ale někdy jsou chvíle, jako právě tahle, kdyby bylo fajn se o to s někým podělit. Potkávám každý den nové a nové lidi, ale s přibývajícími kilometry se ty situace opakují. Snad mi rozumíte.
